THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Příjemných zjevení je na naší tvrdě kytarové scéně celkem málo, tím více však podobný úkaz potěší a vzbudí pozornost. Do přesně této kategorie lze směle zařadit čtyřskladbový materiál dosahující téměř půlhodinové stopáže od, na tuzemské poměry zajímavého, uskupení FUCK DA KAROT. Jejich kvarteto skladeb se pohybuje v prostoru, který vymezují hranice emo-rockové melancholie, hard-coru a jemné přesahy do sludge-coru a příbuzných hudebních mokřin. Pro mne první známka toho, že vlna podobně znějících skupin ze zahraničí šplíchla i do naší kotliny a zalila tak sémě, které začíná pozvolna, ale jistě klíčit.
Nervózně znějící melodie, kterým sekunduje velká dávka naléhavosti, jsou typickými úkazy provázejícími poslech tohoto kotouče. Skladby žijí vlastním životem, motivy staví jednotlivá křídla, věžičky a zákoutí velkého emotivního paláce, jehož pilířem jsou atmosférické kytarové jemně tepané monotónní ozdůbky i hutné hradby řádně taveného kovu, z jejichž střech se šklebí zlověstní chrliči. Kytary tetelící se špinavým cinkotem protkávají celé album, tu je doprovází další atmosféricky-náladové plochy ostatních nástrojů, jindy hutný bustr a úderná rytmika. To vše do sebe pevně zapadá, tvoří homogenní směs, která přirozeně narůstá do expresionisticky napjaté intenzity a opět padá do hlubin zdánlivého melancholického klidu. Velmi časté jsou momenty, kdy rytmika rázně kluše v pozadí a kytary ji jakoby strhávaly svojí zadumaně emotivní rozechvělostí. Na pozadí skladeb často rozpoznáte syntezátorová přichucovadla, která kdyby se vyskytovala ve větší míře, rozhodně by mi nevadila, neboť je v nich patrný cit pro jejich nenásilné užití.
Co na FUCK DA KAROT působí jako vězeňská koule na noze a znatelně je zpomaluje v rozletu, je vokál. Ten se otevírá jen v několika místech, na nichž nabírá hysterickou plačtivě vyřvanou polohu, která operuje jistou schopností emočního nosiče. V drtivé většině je však táhlé řvané vytí nebo deklamování poněkud unylé a ke skladbám mi ne příliš sedí, kvituji proto s povděkem, že zpěvy jsou kvantitativně minimální součástí tohoto materiálu. Možná by vokálu dodalo na větší zajímavosti silnější zkreslení, takto je asi nejméně vzhlednou konturou na jinak zajímavé a ušlechtilé tváři „EP2006“. V případě první skladby je zvolen český jazyk, který v kombinaci s podobným žánrem zní poměrně zajímavě, i když pro nepříliš vysokou četnost zpěvů a nízkou snahu zaujmout spíše od lyrické složky bohužel odvádí pozornost. Zvukový kabátec pochází z oděvního průmyslu v Hostivaři, takže mu věru mnoho věcí vytknout nelze, celek působí průzračně a čistě. V každém případě jsou FUCK DA KAROT skupinou, jejíž příští kroky budu bedlivě sledovat.
Jedno z prvních klíčících semínek nové vlny emotivní tvrdé hudby u nás, které rozhodně stojí za povšimnutí.
7 / 10
CHolda
- kytara, vokál
Vanja
- kytara
BaBB
- kytara, samply, synthetizer
Hujer
- basová kytara
Přéma
- bicí
1. Slova nezni
2. Liar
3. Synchronized
4. Rise
EP2006 (2006)
Home Edition (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: DIY
Stopáž: 27:23
Produkce: Zdeněk Šikýř
Studio: Hostivař
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.